4.0.17 První dny s rovnátky

Neděle v 9:41 | Orili |  Diary
Už několik dní mám v puse kov. Rovnátka jsou tu, dvě kila za týden dole (a že já jsem celkem silná) a celkem velké změny, které jsem zase tak neočekávala. Moje gumičky jsou střídavě bílo-červené a mému okolí se tohle jasné barevné rozvržení líbí. V plánu jsou ještě rovnátka na spodní zuby a ty mě čekají už v srpnu.

Hned první reakce po nasazená doma byla ta, že to bude hrozně bolet. Víc než bolí to spíše pobolívá, je nepříjemné kousat, a nejhorší je, když se vám povede do zubů něčím narazit, pak to opravdu nepříjemně zabrní. Celou dobu je to jen tlak. Dneska už ani nevím, že je v puse mám. Celá moje ústa si zvykají. A můj žaludek taky...

Popravdě, měla jsem pocit, že mě to zas tak v jídle nebude omezovat, ale opak je pravdou. Přemýšlíte, co si do pusy strčíte, protože je otrava běhat si alespoň vyplachovat pusu po jídle. V tomhle jsou nejlepší jogurty a tekutá strava, protože se nezachytává, a když vypláchnete, je to pryč. Pak už stačí dvakrát denně vyčistit pořádně celou pusu a máte klid. První dva - tři dny utekly a já do sebe nedostala nic jiného, než jogurty a rozmáčené piškoty. Začala jsem se vyhýbat jídlu, které je tvrdé nebo opravdu tuhé a hlavně takové, které se zachytává. Pořád ještě bojuju s tím, jak se najíst. Můj současný jídelníček se točí okolo jogurtů a pudinků, smoothie, minipiškotů s mlíkem, míchaných vajíček, ale nově jsem si troufla na polívku s játrovými knedlíčky, bramborovou kaši se sekanou (protože se snažím naučit žvýkat), a měkký čerstvý chleba bez kůrky a toustové chlebíčky. Samozřejmě, většinu času řeším, kdy se můžu najíst, hlavně v práci, abych nemusela pořád odcházet z linky. Je sice méně práce přes léto, to ale neznamená volné chvíle. Horší je, že se mi všecho zachytává v zadní části u kroužků.

I když s tím přišli obtíže, musím se přiznat, že se nebojím tolik usmát jako dřív. Křivé zuby s rovnátky vypadají určitě lépe, než bez nich! x)
 

2.0.17 Blog dne

12. června 2017 v 13:01 | Orili |  Blogolisty
Můj blog se stal Blogem dne! Wow!


3.0.17 Týden před rovnátky

10. června 2017 v 12:05 | Orili |  Diary
No, zuby jsou sviňstvo, to potvrdí každý, kdo s nimi měl sebemenší problém, jenomže já si řekla, že je lepší do nich investovat a šla jsem do toho naplno, protože v životě mi už nějakou dobu něco chybělo - hezký úsměv. S tím se nesla řada záležitostí, které zahrnuje i trhání zubů. Minulý týden jsem o tom psala... Bohužel, po vytržení dolní pravé osmičky nastaly komplikace, které jsem ani nečekala, protože první zuby se hojily rychle a bez problémů. První a druhý den proběhli v naprostém pořádku, ale pak se to zvrtlo a dostala jsem šílené bolesti, které mě doslova knock-outovali na celý víkend, pondělí a dokonce ještě v úterý jsem nebyla schopná normálně fungovat. Navštívila jsem svou zubařku, a ta mi extrakční ránu vyčistila, dala drén a pozvala mě ještě na druhý den ráno. Prý se jednalo o suché lůžko - to vzniká tím, že se rána nezaplní krevní sraženinou (ta se nevytvoří, předčasně rozpadne nebo se vypláchne z rány...) a zůstane tam holá díra s odhalenou kostí. Tak jsem to alespoň pochopila. Na internetu jsem ale našla horší zkušenosti, někdo s tím měl problém i několik týdnů, dostal zánět a antibiotika. Mě však hned po vyčištění však přišla úleva. Odpoledne jsem navíc ještě musela navštívit rovnátkářku, a dostala jsem separační gumičky mezi horní zuby. Celkem to šlo, netrpěla jsem tak hrozně, a protože bolesti se po vyčištění už v plné síle nedostavili, tak jsem druhý den ráno (kdy jsem šla ještě na výměnu drénu) ťapala konečně do práce.

Asi to vypadá šíleně, ale já zuby řeším poslední dva roky velmi intenzivně.

Přes dvacet let jsem žila s křivým úsměvem, a nyní mě čeká několik trýznivých let, a pak se třeba nebudu moct bát usmát! Přemýšlím, že bych se ohledně rovnátek hlásila pravidelně, možná to poskytne trochu představu o tom, jaké to je. Jsem ovšem zatím na začátku, ale daleko od skutečného prvního rozhodnutí, že budu chtít rovnátka. Stádiu, ve kterém nyní jsem, předcházely dlouhé předehry v podobě kompletní opravě všech zubů a uzdravení všeho uvnitř pusy a také trhání zubů (obě čtyřky horní, vytržené kvůli uvolnění místa, a obě horní osmičky, kterými to vlastně začalo). Od úterý tohoto týdne mám separační gumičky, a mám možná občas pokousat tužší věci, protože zuby při některých silnějších skusech jednoduše zabrní, někdy trošku víc bolestivě, ale přežít se to dá. Vlastně víc, než bolestivé je to otravné... Kdybych nebyla hlupaňa, řešila bych to už dřív, když jsem byla menší...
 


2.0.17 Urvanej!

1. června 2017 v 16:19 | Orili |  Diary
Po krátkém nachlazení přišel ten den D, kterého jsem se hrozně bála a o kterém jsem v žádném současném příspěvku (jen čtyři za celý květen - no to je trapas) nepsala - trhání zubu moudrosti! Hrůzu jsem měla ještě dřív, než ten dnešek vůbec přišel a včera mi mravenčili vnitřnosti s představy injekce. Co si budeme povídat, injekce anestézie je ta nejhorší na celém trhání zubu. Jediné štěstí bylo, že jsem tohle nemusela protrpět sama, jelikož se mnou šla kamarádka do jedné z brněnských fakultních nemocnic - U Svaté Anny. Má vlastní zubařka na tenhle zub odvahu neměla - a částečně jsem si o trhání zubů ve FNUSA rozhodla sama, protože jsem měla velice s jejich ošetřujícími lékaři / zubaři velmi dobré zkušenosti.

Po celou dobu v čekárně (byla jsem na osmou) jsme kecaly a lidi okolo jen kroutili hlavou (ne každý člověk může mluvit o Guild Wars 2, nebo dokonce o World of Warcraftu, čímž chci říct, že nám nebylo moc rozumět… Čekala jsem asi hodinu, než jsem se konečně na kamarádčin pokyn zvedla a oznámila, že jsem tu na osmou sestře, která jen vykoukla ze dveří ordinace. Zábavným momentem byl ovšem fakt, že se sestrou mluvilo naráz asi pět lidí, kteří stejně jako já, byli objednaní - nejspíše na osmou… Do té doby jsme dokonce ještě stíhaly komentovat procházející lékaře (muže…), a že se je na co koukat (a poslouchat). Na řadu jsem přišla krátce po té.

Ordinace ve FNUSA jsou vážně zajímavě vyřešené, místnost je rozdělena deskou na dva oddíly, takže pokud patříte k lidem, co rádi soukromí, tak tady uslyšíte někdy i zvuky za přepážkou a těm nervóznějším jedincům to na klidu opravdu nepřidá (já jsem měla výhled na skleněnou konvici s čajem v takové zvláštní medové barvě, a hlavně, výhled z okna na jasnou oblohu a vrchol koruny stromu). Před dvěma lety jsem tam byla na trhání horních osmiček, což bylo vůbec moje první trhání zubů, a za přepážkou byl nějaký chlapec i s otcem. Při těch zvucích, co ten kluk tehdá vydával, jsem měla dojem, že se mnou to nebude lepší a pokud kluk, jehož věk jen matně odhadnu na jedenáct - dvanáct, plače při běžném vrtání, tak já budu minimálně umírat. Tehdy jsem ale dostala nějakého postaršího pána, který se s tím nepáral a do třiceti sekund od zabrání injekce bylo po všem.

Můj zubař pro ten den byl ten lékař, kterého jsme shodou náhodou předtím okomentovaly a shledaly ho pohledným - navíc, byl to určitě ten samej, co mi před dvěma lety trhal druhou osmičku… Sestra, taková menší paní se světlými vlasy, ta byla moc příjemná. Po injekci a po krátkém "pokecu" se zubařem o tom, co mě čeká, tam zůstávala v okolí a celkem hezky uklidňovala. Jakmile došlo na akci, kupodivu se tu objevil ještě jeden zubař. Popravdě, jejich odbornému jazyku lékaře jsem nerozuměla nic. Jen asi tolik, že tohle a tamto a že to jde hezky. No, ale když mi někdo strčí prsty do úst a "přidržuje" si mě, tak se nesmí divit, že ho pak kousnu. To jsem si uvědomila později, když mi říkal, abych ústa otevřela - asi jsem zavírala ústa už od doby, kdy začali, a že jsem ho nejspíš kousla, chudáka… a on se tak snažil. Po tom všem si tam chvíli hrál a pak jsem dostala steh.

Celé to dohromady mohlo trvat pár minut, ale když jsme odcházely, bylo už půl desáté.

Když jsme se vrátily zpátky domů, cestou nás zastavila taková osoba, která seděla na lavičce a prosila, jestli někde nevylovíme nějaké drobné, že skončila na ulici, a že támhle v tom domě bydlí chlap, co jí vyrazil. Ovšem podle nelibé vůně, která od paní přicházela, nebyla na ulici jen několik hodin, a mě došlo, že to ani vážně nebude mít hlad jako spíše absťák a velkou nekontrolovatelnou žízeň. Ironií je, že jsem paní řekla, že nemám, odešla, a přitom jsem držela dvě tašky naplácané hračkami a žrádlem pro kočku (které jsem stihla koupit) a knihami.

Zub začal pobolívat až někdy po dvanácté a v současnosti mně víc, než zasažená oblast, trápí bolest přilehlých stoliček a píst po vpichu injekce… A tak jsem si v domácí "odpočinkové léčbě" nasadila jsem si prášek, ledování, a svíčkovou s rozblemcaným knedlíkem...