Nejstarší knihy

31. července 2017 v 13:43 | Orili |  Historky ze života
Každý vlastníme alespoň jednu. Někdo k nim má hlubší vztah, někdo mnohem menší, někdo třeba vůbec žádný.

My máme doma stovky knih, některé jsou několik desítek let staré, že prožily i některé minulé režimy. Většina těch knih leží schovaná v jedné obrovské bílé skříni (nepočítám ty sešitové romány na tisíce…). Sama ani nevím, co tam je všechno schované společně se starými gramofonovými deskami. Občas, když mám náladu, tam vlezu a podívám se po nějaké staré knize. Někdy i po pohádkách. Jednou jsem tam objevila Cipíska…

Mezi těmi knihami jsem našla špatně vyrobenou knihu Století českého kalendáře; její hřbet je pořádně ujetý; řadu knížek týkající se Asie (pohádky Tři zlaté Buddhovi vlasy, Mipam lama s paterou moudrostí, Historie starověké Indie…), Slovenské pohádky na dva díly, ale také Knihy džunglí od R. Kipplinga z r. 1965 a to s ilustracemi Zdeňka Buriana, Česká mluvnice a Pravidla českého pravopisu z roků 1981 a 1968, Pověsti dávných časů, Barunka od Zápotockého z r. 1965, Stříbrný lipan, Cirkus Humberto a několik knih s povídkami Slovácko sa nesúdí, které většina lidi zná jako seriál. Tohle je jenom skromný výčet toho, co se dá ve staré domácí knihovně najít.

V tom staroknižním ráji, se kterým bych si mohla s klidnou myslí otevřít mladý antikvariát, jsem objevila i dvě knihy, které byly tenké, malé, a já si vlastně myslela, že jsou to zapomenuté sešity. Vyklubaly se z nich ovšem knihy, které se ještě před padesáti lety pohodlně vyhazovaly, protože neměly žádnou hodnotu, a které určitě na první pohled nedokážou ničím zaujmout. Ani obálkou.

Tyhle knihy Zrcadlo kořalečníků, aneb Likér de bluj a kořalka pfuj a Životopis krále Svatopluka jsou ovšem úplně jiné. Přežili v naší rodině více než století, aniž by si jich někdo všímal, aniž by byly vyhozeny, roztrhány nebo dány do antikvariátu, a jejich věk je více než 100 let! Vždyť jenom Zrcadlo Kořalečníků pochází z r. 1888 a je stará 130 let! Druhá kniha, Životopis krále Svatopluka je jenom o několik let mladší, z r. 1893. Obě jsou psány tak zvláštně a přitom tak krásně…

Když jsem je držela v ruce, jako kdyby na mě dýchala minulost, jako kdyby celá historie nikdy nikam neodešla. Představovala jsem si lidi, kteří je napsali, celý proces výroby knihy, člověka, který je prodal i toho, kdo je četl a také ty, ke kterým se knihy dostaly dál. Ani jedna z knih není ve stoprocentním stavu, a dokonce nyní s nimi jednám s velkou úctou. Jsem opatrná, když převracím jejich listy. Ti přede mnou tolik jemní nebyli, protože jenom Životopis má na sobě inkoustové skvrny, a druhá je popsaná jako kdyby to byla kniha z knihovny.

Nenapadlo mě, že v obyčejném bytě, se můžou najít takové knihy. Abyste mi věřili, dovolila jsem si obě knihy vyfotit. Schválně, zkuste se podívat po domě, po bytě, třeba najdete nějaký unikát.

Hodně jsem přemýšlela o tom, co s nimi. Většina lidí mě nabádá, abych je dala do antikvariátu nebo prodala. Nakonec se vždycky ve mně něco zlomí a uvnitř to zařve: "To nepřipadá v úvahu!" Považuji tyhle knihy za své dědictví, za dědictví předků a každého, kdo se účastnil jejího vzniku od prvních písmenek až po zalisování desek. Jsou můj vlastní poklad.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama